Situace na pstruhových revírech ve Zlínském kraji

Situace na pstruhových revírech Zlínského kraje
Jako dlouholetý rybář pravidelně navštěvující pstruhové, ale i mimopstruhové revíry zejména ve Zlínském kraji jsem za několik posledních let zaznamenal řadu podstatných změn. V začátcích mé „pstruhové“ kariéry jsem se při svých vycházkách k vodě setkal s rybářem jen minimálně. Poslední dobou mi ovšem připadá, že u některých splavů, zejména na menších tocích, je to jako v supermarketu. Přijdu k vodě, všude kolem je spousta stop od procházejících rybářů, občas najdu i pozůstatky po měření a následného zabití ryby. Když už tedy nepotkám přímo u splavu jednoho či dva rybáře navzájem se málem přehazující. V dnešní době nalézt klidné místo, kousek panenské přírody, je téměř nemožné. I v těch nejodlehlejších revírech na Luhačovicku či v podhůří Bílých Karpat dnes pravidelně při svých vycházkách potkávám i více rybářů. Tlak na vodu s sebou samozřejmě přináší menší šanci na úlovek, o kapitálních kusech ani nemluvě. I když jsem stále každoročně schopen ulovit pstruhy potoční dosahující délky 40 centimetrů i větší, je to pro mne rok od roku složitější. Na větších tocích situaci ještě zhoršují přítomní „oblíbení“ kormoráni. Dnes již několik úseků pstruhových revírů, které byly pro mne dříve úspěšnými lovišti, je téměř bez ryby, a to jakékoliv velikosti. Ke kormoránům se hojně přidávají ještě volavky, které ničí obsádku i menších revírů, případně jejich chovných částí. Jako environmentálně uvědomělý člověk chápu, že tyto druhy do naší přírody patří. Ale všeho s mírou. Nevím, zda je normální, aby na řece Olšavě společně hodovala až stovka kormoránů.
Současnou situaci zhoršují svým přístupem k rybolovu i samotní rybáři. Často se setkávám s rybáři, kteří si běžně ze pstruhových revírů odnášejí i ryby ve velikosti 26 cm, které by si jistě zasloužily dále plavat ve vodě a růst. Samozřejmě si to zaslouží i jiné ryby. Ale připadá mi zvláštní v době, kdy ceny potravin jsou poměrně nízké a jsou pro nás tedy potraviny poměrně dostupné, netrpíme hladem, odnášet od vody i tak malé ryby. Někdy se samozřejmě stane, že je pstruh či jiný druh úlovku při zdolávání nějak poraněn a jeho další zdravý vývoj je ohrožen, v tomto případě ponechání si úlovku i v této velikosti plně chápu. Problémem též je nestanovení maximálního množství úlovků, které si může rybář od vody za rok odnést. Považuji za přínos, že došlo alespoň k omezení denního množství ponechaných úlovků na tři kusy lososovitých ryb. Myslím, že je ale třeba stanovit i maximální roční množství ponechaných úlovků. Dle mého názoru by to mělo být maximálně 20 kusů lososovitých ryb za rok. Často narážím na názory typu „když to nevezmu já, tak to vezme někdo jiný, nebo to vychytají pytláci“. Je to šílený a nesprávný názor. Kdyby tak uvažoval každý, v potocích už by dneska možná neplavalo vůbec nic. Já osobně jsem rybářem, který si od vody občas i něco odnese, rozhodně však toho není moc. Velmi rád vracím zpět vodě zdravé a krásné ryby, které mohou příště potěšit jiného rybáře a přinést mu hezký zážitek při zdolávání úlovku. Někdy mohou tyto ryby přinést potěšení i mě, pokud tedy přijde šance se s nimi tváří tvář při souboji znovu setkat. S potěšením mohu konstatovat, že se mi to již několikrát podařilo.
V našem kraji naštěstí působí několik dobře fungujících rybářských spolků, kde se najdou nadšenci, kteří se snaží přírodě pomáhat, pravidelně vysazují do revírů pstruhy a jiné lososovité ryby, aby zajistili rozvoj života v nich. Mezi revíry, kde se dají ještě dnes lovit krásné a zdravé ryby patří například říčka Březnice či některé přítoky řeky Dřevnice. Doufám, že i po zveřejnění tohoto článku tomu tak zůstane. Lépe kdyby podobných revírů přibývalo a mohli jsme se s krásnými rybami setkávat častěji.
Doufám, že tento článek Vás – naše čtenáře – potěší a přinutí Vás se nad touto situací zamyslet. Petru zdar!!! Ing. Adam Skovajsa


Tisk